Pojem "reakce" má mimořádný význam v psychologii i v astrologii, kde slouží ke správnému pochopení významu progresí mezi dvaceti osmi a padesáti šesti lety. Jungova škola používá velmi specifický termín "kompenzace", který má však omezený a spíše technický význam, jenž jen částečně vyjadřuje to, co pod pojmem "reakce" rozumím já.

Z humanistického pohledu nejniternější podstata individua vystupuje jako reakce proti tradičním, kolektivním a sociálním prvkům předchozích generací, které ovládly první životní etapu. Většina lidí proti kolektivním faktorům nezaujímá nijak vyhraněný postoj. Zůstávají tvory kolektivními a pokračují v tradicích svých rodin a lidského pokolení - jsou mluvčími svého prostředí. To, co nazývají pojmem "já", je pouze produktem hodnot tohoto prostředí. Oni sami ve skutečnosti žádnou individualitu a samostatnost nemají. Nicméně tam, kde "reagují", se počínají individualizovat a vydělovat. Jestliže jejich reakce není nic jiného a nespočívá v ničem jiném než v pouhém popření a vzpouře, znamená to, že kolektivní faktor stále převažuje, avšak v negativní podobě. Tato pseudoindividualita je pouze otrokem vlastního odporu vůči tomu, co bylo dříve svůdné. Skutečná osobnost "reaguje" ne tím, že prostě oponuje kolektivnímu, ale tím, že buduje na svém, individuálním pohledu nové základy existence, které jsou jeho vlastní.

Během druhého životního cyklu (dvacátý osmý až padesátý šestý rok) tedy vidíme buď ustrnutí sociálního jedince v intencích tradic předchozích generací, nebo vášnivý boj proti nim (který se často zvrhne v neurózu či depresi), anebo rozvoj individuální základny existence ležící na úrovni odlišné od fyziologické roviny, kterou však ovlivňuje.

Tato nová úroveň je mentální, tvůrčí. Mentální nikoli pouze ve smyslu ducha, který se opětovně vyjadřuje v mentálních tradicích a kulturním výrazu svého prostředí, ale ve smyslu živé a tvůrčí aktivity psýchy, která se projevuje v originálních myšlenkách a individuálních citech, v samostatném přístupu k vnitřním a vnějším skutečnostem života.

Pouze v tomto druhém případě můžeme ve věku dvaceti osmi let hovořit o "druhém zrození" neboli "zrození duše". Musí být ovšem jasné, že nativita duše má pouze psychologický význam, který nelze vztáhnout k událostem ve fyzické rovině. Je to symbol - semínko formy a rytmu uvnitř rozvíjení individuálního jáství v případě, že se jako takové postupně stane realitou.

Nejlepším způsobem, jak tuto nativitu vypočítat, se zdá být následující postup:

1) Najděte progresivní medium coeli a ascendent v době osmadvacátých narozenin, dvacet osm dní po narození osoby a místo a hodinu narození. Určete stupně progresivních domů ve zvěrokruhu.

2) Vypočítejte pozice tranzitujících planet v okamžiku dvacátých osmých narozenin. Jako základ použijte původní hodinu narození, opravte ji však, jestliže má místo bydliště v době dvacátých osmých narozenin jinou zeměpisnou délku. Důvodem k této úpravě je skutečnost, že v humanistické astrologii představují nativitní domy potenciální individuální faktor, zatímco planety vypovídají o neustále se měnících vztazích mezi kolektivním a individuálním. Progresivní medium coeli použijeme tedy proto, že druhé zrození rozvíjí latentní individuální potenciality čerpané z faktu prvního narození. Teoreticky se tedy zárodek ukrytý v aktu nezávislé fyzické existence stává v osmadvaceti letech zárodkem aktivním. To je důvod, proč se osy a hroty domů nativity "druhého zrození" jasně projevují v symbolech významu potenciálního "zrození duše".

Hodinu narození pozměníme podle zeměpisné délky místa bydliště, protože pozice planet odhalují nové osobní a sociální souvislosti, z nichž druhé niterné zrození vyrůstá. Tyto souvislosti nemohou být vyvozeny z okolností, které ovlivňují fyzické narození, protože jej nerozvíjí jako nový kontext, ale vyjadřují jej v naprosto novém pojetí.

Naproti tomu zeměpisnou šířku nového bydliště v tomto případě pro domy nepoužíváme, neboť nový kruh domů nepovažujeme za nový faktor, ale za rozvinutí latentních potencialit nativity.

Není samozřejmě nutné čekat až do šestapadesáti let, abychom takového vidění světa dosáhli. Několika málo lidem se podaří jej prožít jako experimentální fakt již před dosažením tohoto věku. Tato myšlenka v nich může přebývat již od osmadvaceti let i déle, může se však uskutečnit jedině tam, kde se stane skutečností, která dotyčnému odhalí zářící jádro významu. Proto považujeme šedesátá léta lidského života za "věk filosofů" a třiašedesátý rok za věk duchovní integrace, neboť spojuje cykly kolektivního rozvoje (devítiletý cyklus) s cykly individuálního rozvoje (sedmiletý cyklus): neboli 9 × 7 = 63. Sedmý, třicátý pátý a šedesátý třetí rok představují etapy utváření. V této době ascendent přechází přes immum coeli nativity - a to je okamžik, kdy se abstraktní může stát konkrétním a duše má možnost konkrétně se vtělit.

Udělejme malé shrnutí. První osmadvacetiletý cyklus je rekapitulací psychologické zkušenosti lidského rodu, a podle humanistické teze o reinkarnaci je i rekapitulací zkušenosti našich nejbližších předků. Ve věku 28 let je minulost shrnuta. Nyní je na jedinci, aby jako potenciální individualita započal novou stránku dějin lidstva - a své duše, jíž je partnerem (duše stále spíše nevědomé než vědomé). Nativita "druhého zrození" ukazuje, co nového tato nová stránka může přinést, jestliže ji uskutečníme. Druhých dvacet osm let je jednak možnou reakcí na akci prvního cyklu, jednak je možnou kompenzací předchozí etapy, neboť během této doby můžeme poopravit chybná východiska, vybudovaná v mládí, vynést na světlo vědomí komplexy a tak je vyřešit.